Rodiče nám pomáhají s prvními důležitými rozhodnutími, radí při výběru školy a často nás podporují i při hledání prvního zaměstnání. U generace Z ale podle některých průzkumů rodičovská pomoc někdy pokračuje ještě dál. Maminka nebo tatínek mohou upravit životopis, podat přihlášku do výběrového řízení, komunikovat s personalistou a v krajním případě s vámi dorazit přímo na pracovní pohovor.
Rodič jako kariérní „spolupilot“
Zahraniční personalisté pro tento jev začínají používat poměrně výstižné označení „career co-piloting“. Mladý člověk sice svou kariéru řídí, vedle sebe však má rodiče coby jakéhosi spolupilota. Průzkum společnosti Zety z ledna 2026 mezi 1 001 americkými pracovníky generace Z ukázal, že 44 % dotázaným někdy rodiče pomáhali s vytvořením či úpravou životopisu. U 21 % rodič dokonce kontaktoval potenciálního zaměstnavatele nebo personalistu.
A pak přichází údaj, který už může být pro mnohé překvapivý. Patnáct procent respondentů uvedlo, že s nimi rodič dorazil na osobní pracovní pohovor. Dalších 5 % zažilo jeho účast při online pohovoru.
Někteří rodiče jdou ještě dál
Pomoc s životopisem sama o sobě asi nikoho příliš nepřekvapí. Vždyť požádat zkušenějšího člověka, aby se podíval na vaše CV, může být naopak rozumné. Hranice se však začíná posouvat ve chvíli, kdy rodič začne komunikovat se zaměstnavatelem místo svého dospělého potomka.
Některé americké průzkumy přinesly ještě mnohem výraznější čísla. Výzkum ResumeTemplates například popsal případy, kdy rodiče za své potomky podávali přihlášky, absolvovali první telefonát s personalistou, pomáhali s pracovním úkolem nebo se účastnili vyjednávání o platu.
V médiích se následně objevil i údaj, podle něhož někdy přivedlo rodiče na pohovor až 77 % dotázaných mladých pracovníků. Právě k podobně vysokým číslům je ale dobré přistupovat s rezervou. Výsledky různých průzkumů se totiž výrazně rozcházejí podle toho, koho přesně oslovily a jak byla otázka formulována. Rozhodně z nich nelze vyvodit, že by většina celé generace Z běžně chodila na pohovory s maminkou.
Nejde pouze o historky z USA
Podobné zkušenosti už mají také někteří čeští personalisté. V diskusi na LinkedIn například jedna recruiterka popsala dva případy, kdy životopis neposlal samotný uchazeč, ale jeho rodič. Jako telefonní kontakt navíc uvedl sám sebe. V jednom případě dokonce odmítl předat svého potomka k telefonu s vysvětlením, že se stydí.
Další personalistka uvedla, že se čím dál častěji setkává s rodiči, kteří odpovídají na pracovní nabídku za svého potomka a chtějí mu domluvit pohovor. Jako důvod podle ní zaznívá třeba to, že mladý člověk nerad telefonuje nebo je introvert.
Objevují se dokonce zkušenosti přímo z pohovorů. Jedna česká recruiterka popsala maminku, která na schůzku dorazila se svým plnoletým synem a snažila se odpovídat na otázky za něj. Personalistka ji nakonec musela upozornit, že potřebuje poznat především samotného kandidáta, jeho motivaci a přístup.
Proč si mladí nechávají tolik pomáhat?
Nejjednodušší vysvětlení by bylo označit dnešní mladé za nesamostatné. Skutečnost ale může být složitější. Generace Z vstupovala do dospělosti v době pandemie, online výuky, práce na dálku a rychle se měnícího pracovního trhu. K tomu se nyní přidává umělá inteligence, která proměňuje právě řadu juniorských pracovních pozic.
Mladí lidé navíc vyrůstali v mnohem těsnějším kontaktu s rodiči než některé předchozí generace. To, co jejich rodiče považovali za soukromou záležitost dospělého člověka, může být pro část dnešních dvacátníků jednoduše další rodinné rozhodnutí, které společně proberou.
Roli může hrát také nejistota. První pohovor bývá stresující a člověk mnohdy netuší, co se od něj očekává, jak vyjednávat o platu nebo jak reagovat na nepříjemnou otázku. Požádat zkušenějšího rodiče o radu je proto naprosto pochopitelné.
Zajímavé navíc je, že ani samotná generace Z zřejmě nechce rodičům odevzdat kontrolu úplně. V průzkumu Zety uvedlo 55 % mladých pracovníků, že by se cítili trapně nebo by je rozčílilo, kdyby rodiče bez jejich vědomí kontaktovali jejich nadřízeného.
Možná tedy nesledujeme nástup generace, která chce chodit do zaměstnání s maminkou za ruku. Spíše se mění způsob, jakým mladí lidé chápou rodičovskou podporu i vstup do pracovního života. A právě hranice mezi užitečnou pomocí a přílišnou péčí bude nejspíš ještě nějakou dobu předmětem debat.
