Když se zdravý pohyb mění v závislost
Sport je v očích veřejnosti téměř vždy vnímán v pozitivním světle. Jenže stejně jako se to dá přehnat s jídlem, alkoholem nebo prací, i fyzická aktivita může sklouznout do extrému. Bigorexie, někdy nazývaná také svalová dysmorfie, je porucha, při které se jedinec nedokáže smířit s vlastním tělem – ať už je jakkoliv vytrénované, vždy mu připadá příliš malé a nedostatečně svalnaté. Výsledkem je nutkavé cvičení, neustálá dieta, závislost na doplňcích výživy a často i sociální izolace.
„Někteří kluci chodí do posilovny dvakrát denně a mají výčitky svědomí, pokud vynechají trénink. Ačkoliv mají svaly jako kulturisti, v zrcadle pořád vidí slabé a nedostatečné tělo,“ říká terapeutka Kara Becker.
Kult těla pod drobnohledem teenagerů
Nejohroženější skupinou jsou v tomto případě teenageři. Právě v období dospívání, kdy se člověk teprve hledá, je tělo často vnímáno jako klíč ke společenskému přijetí. Být silný rovná se být oblíbený, respektovaný, „alfa“. A právě tady začíná problém. Za touhou po lepším těle se často skrývá nízké sebevědomí, úzkost i potřeba mít něco „pod kontrolou“.
Instagram, TikTok nebo YouTube jsou plné fitness idolů s vysekanými břišáky a objemnými pažemi. Jenže realita bývá často jiná – za „dokonalým“ tělem jsou roky tvrdé dřiny, genetika, filtry nebo dokonce anabolika. Teenageři se ale srovnávají a výsledkem je frustrace.
Bigorexie je stále málo známá
U mladých lidí to může vést nejen k psychickým problémům, ale i ke zdravotním rizikům. Doplňky stravy bez dohledu, skryté látky v proteinových prášcích nebo rovnou steroidy – to všechno se stává dostupné, pokud je touha po rychlém výsledku silnější než rozum.
Na rozdíl od poruch příjmu potravy je bigorexie stále málo známá. Lidé si často myslí, že kdo sportuje, je přece zdravý. Právě tento mýtus brání včasné diagnóze. Přitom důsledky mohou být vážné – nejen fyzické přetížení, ale i psychické vyhoření, úzkosti a v krajním případě i deprese.
Cesta ven existuje. Ale není o zákazu sportu
Z bigorexie se nelze „vyléčit“ jen tím, že člověk přestane cvičit. Smyslem léčby je spíš najít rovnováhu – znovu objevit, že pohyb může být radost, ne jen prostředek k dosažení ideálu. Pomáhá terapie, edukace, někdy i skupinové programy a důvěra v těle blízké osoby.
Rostou také iniciativy, které se snaží šířit povědomí o této poruše mezi trenéry, učiteli a rodiči. V každém případě bychom si měli uvědomit, že bigorexie není jenom „fitness extrém“. Je to závislost se vším všudy – a čím dřív se rozpozná, tím větší je šance, že se člověk vymaní z jejího sevření.
Mladí lidé by měli být vedeni ke zdravému vztahu ke svému tělu, kde nejde o centimetry bicepsu, ale o vnitřní pohodu. Protože největší síla není v objemu svalů, ale v rovnováze mezi tělem a myslí.
