Upíři nebyli vždy spojováni s krví
Když se řekne upír, většina z nás si představí bledého aristokrata s tesáky, který saje krev svým obětem. Jenže první zmínky o podobných bytostech vypadaly úplně jinak. Už ve starověké Mezopotámii existovaly příběhy o neklidných mrtvých duších, které se vracely mezi živé. Tehdy ale ještě nešlo o elegantní svůdce v černém plášti. Lidé se spíš báli mrtvých, kteří nebyli správně pohřbeni a měli vysávat životní energii živých.
Spojení upírů s krví se začalo objevovat až později. Některé legendy například odkazovaly na egyptskou bohyni Sechmet, která byla spojována s krví a ničením. Podoba upírů, jak je známe dnes, vznikala hlavně ve středověku. Ve slovanských zemích se začaly šířit příběhy o mrtvých, kteří v noci vstávají z hrobů a útočí na živé.
Lidé tehdy věřili, že některé mrtvoly se mohou vracet mezi živé, a snažili se tomu zabránit nejrůznějšími rituály. Těla byla probodávána kůly, oddělovaly se hlavy od těla nebo se mrtví spalovali. Dnes to zní děsivě, ale tehdejší společnost si tím vysvětlovala epidemie a nevysvětlitelná úmrtí. Nemoci, kterým lidé nerozuměli, často připisovali právě upírům.
Drákula změnil všechno
Málokdo ví, že v 18. století zachvátila část Evropy skutečná „upírská panika“. Největší strach propukl hlavně v Srbsku a Rumunsku, kde lidé věřili, že mrtví vstávají z hrobů a šíří nemoci. Úřady tehdy dokonce zaznamenávaly případy otevírání hrobů a ničení těl údajných upírů. Dnes historici předpokládají, že za mnoha „důkazy“ mohly být běžné posmrtné procesy lidského těla, které si tehdejší lidé neuměli vysvětlit.
Velký zlom přišel až koncem 19. století. Spisovatel Bram Stoker vydal román Drákula a z děsivého venkovského strašidla vytvořil tajemnou a charismatickou postavu. Právě tehdy se zrodil obraz upíra, který známe z moderní popkultury – elegantního, nesmrtelného a nebezpečně přitažlivého.
Vlkodlaci mají kořeny ve starých bájích
Také vlkodlaci nejsou jen hollywoodský výmysl. Příběhy o lidech měnících se ve vlky se objevují už ve starověkých mýtech. Ve starém Řecku například existovala legenda o králi Lykáónovi, kterého bohové proměnili ve vlka. Právě z řeckého slova „lykánthropos“ později vznikl výraz lykantropie, tedy proměna člověka ve vlka.
Podobné příběhy znali i Seveřané. Jejich válečníci zvaní berserkové byli popisováni jako muži ovládaní zvířecí zuřivostí, kteří nosili vlčí kožešiny a v boji působili téměř nadlidsky. Ve středověku se víra ve vlkodlaky ještě zesílila. Někteří lidé byli dokonce obviňováni z toho, že se mění ve vlky a vraždí ostatní.
Jedním z nejznámějších případů byl Jean Grenier ze 17. století, který tvrdil, že uzavřel smlouvu s ďáblem a dokáže se proměňovat ve vlka. Dnes odborníci předpokládají, že za podobnými příběhy mohly stát psychické poruchy, hysterie nebo strach společnosti z odlišnosti.
Proč lidé věřili v existenci těchto bytostí?
Naši předkové si neuměli vysvětlit mnoho věcí, které dnes objasňuje věda. Nemoci, epidemie, zvláštní chování lidí nebo rozklad lidského těla po smrti často působily děsivě. Právě z tohoto strachu vznikaly legendy, které se po generace předávaly dál. A i když dnes víme, že upíři ani vlkodlaci nejspíš neexistovali, jejich příběhy nás fascinují dodnes.
Upíři a vlkodlaci nejsou jen výplodem moderní fantazie. Jejich příběhy vznikaly po staletí a odrážely skutečné obavy lidí z neznámého světa kolem nich. Možná právě proto nás tyto bytosti nepřestávají přitahovat ani dnes. Nejsou totiž jen strašidly z hororů, ale i temným odrazem lidské historie, strachu a představivosti.
