Lidský život se často popisuje pomocí různých vývojových teorií. Některé z nich vznikly už před desítkami let, jiné jsou modernější. Společné mají to, že se snaží vysvětlit, jak se mění naše myšlení, emoce i vztahy. Psycholog Bob Taibbi navázal na starší modely a popsal čtyři základní fáze osobního růstu. Ty nejsou pevně svázané s věkem, mnohem víc souvisejí s tím, jak přemýšlíme a jak zvládáme životní situace.
1. stádium – Závislost
První fáze je typická pro dětství, ale někteří lidé v ní mohou zůstat i v dospělosti. V této etapě očekáváme, že naše potřeby někdo naplní – rodiče, partner nebo okolí. Projevit se to může tím, že hledáme oporu venku a máme problém rozhodovat se sami za sebe. Pokud nám v životě chyběla možnost osamostatnit se, můžeme se v tomto stavu držet déle, než bychom chtěli.
2. stádium – Protizávislost
Druhá fáze bývá často bouřlivá. Je to období, kdy se snažíme od druhých odstřihnout a dokázat si, že je vlastně nepotřebujeme. Typická je pro dospívání, ale někdy přetrvává i v dospělosti. Člověk v této fázi může odmítat autority, vymezovat se vůči okolí a hledat vlastní cestu za každou cenu. Přátelé nebo vlastní skupina lidí se stávají důležitější než rodina.
3. stádium – Nezávislost
Na první pohled ideální stav. Jsme samostatní, máme věci pod kontrolou a dokážeme se postarat sami o sebe. Jenže i tahle fáze má své stinné stránky. Pokud v ní zůstaneme příliš dlouho, může se projevit tím, že si neumíme říct o pomoc nebo sdílet emoce. Všechno chceme zvládnout sami – a někdy se tím zbytečně vyčerpáváme. Právě tato fáze je podle psychologů v moderní společnosti velmi rozšířená. Důraz na individualismus a výkon nás v ní často „zasekne“.
4. stádium – Vzájemná závislost
Poslední fáze je podle odborníků tou, ke které bychom měli směřovat. Neznamená návrat k závislosti, ale schopnost fungovat ve vztazích zdravým způsobem. Uvědomujeme si, že spolupráce a sdílení jsou přirozenou součástí života. Umíme si říct o pomoc, ale zároveň jsme schopní nabídnout podporu druhým. Vztahy nejsou slabostí, ale naopak silou.
Věk nerozhoduje
Možná vás napadne, že každá fáze odpovídá určitému věku. Podle psychologů to ale neplatí. Podstatné je spíš to, jak přemýšlíme a jak reagujeme na životní výzvy.
„Věk nemá nic společného s tím, jak jsme vyspělí, zejména po mentální a emocionální stránce. Jakmile k sobě začnete být upřímní, otevřou se vám nové možnosti,“ říká psycholog Bob Taibbi. Někteří lidé podle něj mohou zůstat dlouhodobě v jedné fázi, třeba kvůli zkušenostem z dětství nebo životním událostem. Dobrou zprávou ale je, že s tím lze pracovat.
Dá se posunout dál? Ano. Podle odborníků je klíčem uvědomění a ochota něco změnit. Každá fáze má své „lekce“, které je potřeba zvládnout. Například pokud máte tendenci všechno kontrolovat a řešit sami, zkuste občas věci pustit a požádat o pomoc. Pokud jste na sebe příliš přísní, zkuste k sobě přistupovat s větší laskavostí.
Osobní růst není přímka, ale spíš cesta plná návratů, pochybností i nových začátků. To, v jaké fázi se právě nacházíte, není nálepka, je to jen momentální stav. Důležité je, že máte možnost se posouvat dál. A možná právě teď je ten správný čas zamyslet se, jestli všechno zvládáte sami… nebo jestli by vám prospělo trochu víc sdílení.
