V 27 letech se stal malířem
Vincent van Gogh se narodil roku 1853 v nizozemském Zundertu. Syn protestantského pastora od dětství vynikal citlivostí a uzavřeností. Hledal smysl života v různých povoláních. Zkoušel práci obchodníka s uměním, učil se teologii i působil jako misionář v hornické oblasti. Nikde ale nenašel klid. Teprve ve svých sedmadvaceti letech se naplno obrátil k malířství.
Jeho raná díla byla temná a realistická, inspirovaná každodenním životem venkovanů. Po přestěhování do Paříže a setkání s impresionisty se jeho paleta rozjasnila a začal tvořit ve výrazném, emotivním stylu, který jej později proslavil.
Maloval mistrovská díla, trpěl ale neklidem dušeÚspěch na plátně, neklid v duši
Zatímco jeho malířské schopnosti rostly, psychické zdraví se zhoršovalo. Van Gogh se potýkal s depresí, úzkostmi a izolací. Pil, kouřil a žil z finanční podpory svého bratra Thea. Přesto vytvořil zásadní díla, mezi nimi i slavnou Terasu kavárny v noci či obrazy provensálských polí.
Právě v Arles, kam se přestěhoval v roce 1888, dosáhl tvůrčího vrcholu, ale také psychického dna. Po konfliktu s přítelem Paulem Gauguinem si pořezal ucho, což vedlo k jeho první hospitalizaci.
Konzumace barev pro něj byla nebezpečný únik
Během pobytu v sanatoriích začal vykazovat podivné projevy. Jedl barvy a dokonce pil terpentýn. Lékaři mu museli odebrat malířské potřeby, protože tehdejší barvy obsahovaly vysoce jedovaté látky, například olovo, arsen nebo kadmium. Požití i malého množství mohlo vyvolat halucinace, bolesti břicha či neurologické poruchy, a jeho stav tím jen zhoršovalo.
Dodnes se odborníci přou, proč k tomu docházelo. Mohlo jít o projev psychické nemoci, sebepoškozování nebo nevědomý pokus vyrovnat se s vnitřním neklidem. Van Gogh sám se v dopisech bratrovi přiznával, že si své chování nedokázal vysvětlit.
Génius, jehož svět nepochopil
Přestože bojoval s vlastní myslí, dokázal i za zdmi azylu vytvořit obrazy, které vstoupily do dějin – například Hvězdnou noc, inspirovanou pohledem z okna jeho pokoje. V červenci 1890 se pokusil vzít si život a o dva dny později zemřel ve věku pouhých sedmatřiceti let. Teprve posmrtně se stal jedním z nejuznávanějších umělců moderní doby.
Historky o tom, že van Gogh jedl barvy, se často zjednodušovaly a romantizovaly jako důkaz „šíleného génia“. Dnes je spíše chápeme jako smutný doklad toho, jak málo se tehdy vědělo o psychických onemocněních. Jeho obrazy však zůstávají připomínkou člověka, který dokázal přetavit vlastní bolest v krásu, jež dodnes fascinuje miliony lidí po celém světě.
