Základ všech barev, které vidíme, spočívá v jednom prostém principu – světlo má různé vlnové délky. A právě podle délky světelných vln rozeznáváme jednotlivé barvy, a to od fialové přes zelenou až po červenou. Rozprostřeme-li bílé světlo například pomocí hranolu, vznikne barevné spektrum, které známe z duhy. Jenže pozor, růžová mezi nimi chybí. A není to chyba oka, ale důkaz, že růžová není vlnová délka, ale smyšlená kombinace jiných.
Jak nás mozek vodí za nos
Náš zrak vnímá světlo prostřednictvím tří typů světločivých buněk (čípků), které reagují na červené, zelené a modré světlo. Všechny ostatní barvy jsou výsledkem toho, jak mozek kombinuje jejich signály.
Když do oka dorazí červené a modré světlo najednou, ale chybí zelené, mozek se ocitne ve zvláštní situaci. Neexistuje totiž žádná přirozená vlnová délka, která by odpovídala tomuto konkrétnímu vzorci aktivace čípků. A tak si mozek jednoduše poradí – barvu si vymyslí. Výsledkem této vizuální improvizace je růžová.
Iluze, kterou chceme vidět
Zatímco jiné barvy lze najít v přírodě jako konkrétní světelné frekvence, růžová je zcela závislá na tom, jak náš mozek interpretuje smíšené signály. Růžová tedy není barva světla, ale spíše barva vzniklá v hlavě. Nejde o optický klam v pravém slova smyslu, ale o důkaz, jak kreativní je lidské vnímání. Stejně jako chuť pizzy není přímým důsledkem jediné chuťové buňky, ale výsledkem složitého mixu signálů, i růžová je kompozicí bez skutečného fyzikálního základu.
Zajímavé je, že tato schopnost „vymýšlet“ barvy není univerzální napříč živočišnou říší. Zatímco člověk má tři typy čípků, některé druhy ptáků nebo hmyzu jich mají víc, a to včetně těch, které vnímají ultrafialové světlo. Je tedy pravděpodobné, že tyto živočichy obklopuje ještě bohatší svět barev, než jaký si my dokážeme představit. A podobně jako my „vyrábíme“ růžovou, oni možná vidí úplně jiné barvy, které pro nás nemají jméno, protože je naše smysly vůbec neumí zaregistrovat.
Fikce, která dává smysl
Přestože růžová technicky vzato neexistuje, její přítomnost v našem životě je zcela reálná. Je barvou emocí, designu, kultury i módy. To, že je výplodem mozkové improvizace, neznamená, že je méně cenná. Naopak, růžová nám připomíná, že lidské vnímání není jen pasivní příjem informací zvenčí, ale aktivní proces, který dotváří realitu. A právě díky tomuto tvořivému přístupu vidíme svět nejen takový, jaký je, ale i takový, jaký by mohl být.
