Byl Štědrý den roku 1991, když let TR 219 s desítkami cestujících na palubě vzlétl z norského Osla s cílem dorazit do města Anchorage na Aljašce. Obyčejný dálkový let, jehož konec měl být předvídatelný. Jenže po vstupu do arktického vzdušného prostoru přišla prudká bouře a kontakt s letadlem se ztratil. Radar mlčel, černé skříňky nikdy nevyslaly signál a pátrací akce skončila bez jediného vodítka.
Od té doby zůstávalo dopravní letadlo TR 219 symbolem nevysvětleného zmizení. O jeho osudu se šířily konspirační teorie, od únosu až po elektromagnetické jevy. Realita však překonala i ty nejdivočejší představy.
Nečekaný nález na severu Grónska
Začátkem roku 2024 si vědci na jedné z výzkumných stanic v severní části Grónska všimli nezvyklé anomálie při analýze satelitních snímků. Na první pohled běžný reliéf ledového štítu skrýval cosi kovového. Po týdnech vrtání a georadarových měření tým vedený doktorem Michaelem Blackwoodem potvrdil to, čemu sám sotva věřil. Pod více než třiceti metry ledu leží zmrzlý vrak letadla.
„V první chvíli jsme si mysleli, že jde o zbytky nějakého starého vojenského dronu,“ uvedl Blackwood. „Když jsme ale objevili zbytky ocasní části s nápisem TR 219, všem nám doslova spadla čelist.“
Stopy v ledu, které neměly existovat
Co následovalo, bylo ještě podivnější. V okolí vraku byly zachyceny jasně ohraničené lidské stopy. A to v prostředí, kde by po třiceti letech neměla existovat žádná struktura, natožpak otisky kroků. A přesto tam byly, přesně rozmístěné, jako by někdo chodil kolem trosek s určitou pravidelností.
Ještě zvláštnější byly pozorování arktických rysů se stříbřitě zbarvenou srstí, kteří oblast údajně „hlídali“. Členové výpravy několikrát popsali, že zvířata chodila po okolí vraku v téměř identických kruzích a na přítomnost lidí reagovala překvapivě klidně. „Měli jsme pocit, že je to jejich teritorium. A že jsme ho právě narušili,“ popsala jedna z výzkumnic.
Poslední slova z deníku
Mezi nalezenými osobními věcmi v trupu letadla výzkumníci objevili i malý deník. Patřil mladé pasažérce Sarah Parkerové. Její zápisky přinášejí syrový obraz posledních dní po havárii. Popisují zoufalé pokusy přeživších najít úkryt, rozdělování zbytků jídla, společné zahřívání a boj s arktickým chladem.
Zápisky postupně přecházejí od naděje k rezignaci. Na posledních stránkách se objevují útržky o „strážcích se svítícíma očima“, kteří se objevovali v dálce a neútočili – jen „hlídali“. Sarah své zápisy končí větou: „Myslím, že vědí, že už nemůžeme dál.“
Stále tu zůstává spousta nevyřčených tajemství
I přes potvrzení identity letadla, nález osobních věcí a záznamů z posledních dní zůstává řada otázek nezodpovězena. Jak je možné, že stopa po letadle nezůstala ani na satelitech ani v moři? Kdo nebo co byly ony „strážci“, o kterých mluví deník? A jak je možné, že lidské stopy zůstaly zachované na místě, kde by měl být jen věčný led?
Jedna z hypotéz tvrdí, že těsně po dopadu mohly být trosky krátce přístupné – než je pohltil nově tvořený ledový příkrov. Jiní odborníci spekulují o dosud neprozkoumaných geotermálních proudech v oblasti. A pak jsou tu ti, kteří si myslí, že za tím stojí něco, co věda zatím neumí jasně pojmenovat.
